Dobrodružství na pískovně

Bylo krásné ráno a já se rozhodl, že vyrazím na ryby. Jenže… musím ještě dodělat tohle a tamto a nakonec jsem vyrazil až po obědě. Říkal jsem si, že to nevadí, že určitě nějaká ta rybka odpoledne přijde.

Bylo krásně. Začal jsem vybalovat věci, samozřejmě, nejdříve nahodit.

Seděl jsem v křesílku, popíjel kávu a odpočíval. Nic. Žádný záběr, voda klidná. Kapři zřejmě také odpočívali. Nevadí, je tu tak krásně, že je škoda sedět někde jinde.

Už jsem se pomalu smiřoval s myšlenkou, že z toho tentokrát nic nebude. Počkám do večera a sbalím to. To jsem ještě netušil, co mě čeká.

Bylo přesně půl osmé, když jsem se už rozhodoval, že to sbalím a jdu domů.

Najednou se pípáky rozhoukaly a cívka začala hvízdat! To byla jízda!

Adrenalin mi stoupl na neuvěřitelnou míru a já vyskočil z mého křesílka. Zvedl jsem prut a bylo jasné, že to tak snadné nebude.

Byla to neskutečná síla. Ať je tam cokoliv, musím za tím.

Skočil jsem do loďky. Vodil mě po celé pískovně tam a zpátky. V tu chvíli jsem litoval, že jsem u vody sám. Ruce mě bolely, síly už pomalu docházely. Tahal mě po pískovně už víc jak hodinu. Nechtěl jsem to vzdát a stejně tak to nechtěl vzdát on. Bylo to „kdo z koho“.

Nakonec po hodině a půl této šílené únavné jízdy jsem ho viděl. Krásný kapr. Nádhera. Už jsem byl na konci svých sil a on také.

Zvítězil jsem.

Byl jsem neskutečně šťastný. Vytáhl jsem ho. Změřil, zvážil. Byl to fakt krásný zdravý kus.

Měl 101 cm a 18,5 kg.

Nejvíce jsem ocenil tu jeho bojovnost, tu chuť zvítězit. Oba jsme to měli stejně. Děkuji. Rozloučil jsem se s ním a doufám, že se zase někdy uvidíme.

P.S. Foto nic moc – samospoušť. To se stává když je někdo sám na rybách….